Jdi na obsah Jdi na menu
 


"Kámen mudrců" nejzamilovanější knihou

Harry Potter a Kámen mudrců byl čtenáři Amazon.com zvolen Nejzamilovanější knihou roku 2006. Seznam NEJ knih je tvořen nejprodávanějšími, nejlépe hodnocenými, nejobjednávanějšími produkty zákazníky na Amazon.com v roce 2006.

Prázdninové intermezzo

včera 11:12 | Alane | Soutěž!!!

Prázdninové intermezzo

Mladý muž seděl na schodech svého srubu a zachmuřeně se díval na moře, jak zaplavuje písečnou pláž. Měsíc svítil jako o závod, ale mladík okolí příliš nevnímal. Jeho myšlenky se podobaly noci, ve které žádný měsíc nesvítí.

Znovu selhal.

Zase se mu nepodařilo uspokojit dívku.

A na téhle mu tolik záleželo! Nebo aspoň si to ještě před hodinou myslel.

A přitom všechno vypadalo tak nadějně… Bez rozpaků přijala jeho pozvání do srubu, ačkoliv si byl jist, že podobnou nabídku dostala poprvé v životě.

Když objímal její ještě skoro chlapecké tělo a líbal ji se zavřenýma očima, měl dojem, že je všechno na nejlepší cestě. Ale stačilo, že otevřel oči, jeho pohled se setkal s jejíma hnědýma očima a on ztuhnul.

Proč musela být tak zvědavá a chtěla nechat rozsvícené světlo? Kdyby ta iluze trvala déle, bylo by možná všechno v pořádku. A k tomu zvuk příboje. Množství mořské vody.

Proti jeho vůli se mu vybavila jiná vodní plocha, plocha jezera.

Nemělo cenu dál se snažit.

Sebelepší kouzlo by nedokázalo tuhle situaci zvrátit.

"Udělala jsem něco špatně?" zeptala se dívka vylekaně.

"Neudělala," řekl mladík unaveně, "jenže, víš, mám tě rád, mám tě hodně rád, záleží mi na tobě, ale

miluju…"

"To je jedno, koho. Zřejmě to nebudu já," řeklo děvče kousavě a pohlédlo na něj.

V rozpacích, které by od něj nečekala, odvrátil hlavu a neodpověděl.

"Asi bude lepší, když půjdu a není třeba, abys mě doprovázel," řekla s neskrývanou rozmrzelostí.

"Promiň, Her-miou-no. Určitě si najdeš někoho lepšího. Třeba ten Ron…"

Studeně odsekla: "Dobrou noc, Viktore," a nedalo se říci, že by dveře srubu zavřela příliš šetrným způsobem.

Cestou k bungalovu, kde bydlela s rodiči, uvažovala, jestli Viktor nemá nakonec pravdu. Pravda, Ron je trochu ňouma, ale možná má skryté přednosti, o kterých se Krumovi může jen zdát. Možná jen kvůli tomu přijala Viktorovo pozvání, možná jen proto, aby si tohle uvědomila.

Viktor si uvědomil, že mu skoro zázrakem podařilo vyhnout ošemetné situaci. Kdyby Hermiona chtěla znát konkrétní objekt jeho zájmu, měl by problém jí odpovědět.

Lhát jí nechtěl, říct pravdu taky ne.

Sám si nedokázal vysvětlit, jak se stalo, že skočil do bradavického jezera v průběhu turnaje tří škol s plnou hlavou hnědých očí Hermiony, ale když ji vynášel ven, bylo všechno jinak.

Zpackané kouzlo, díky němuž by spíš Hermionu krutě pokousal než zachránil. Pak pomocná ruka toho, kdo mu pak ukázal ostrý kámen. Kámen, kterým úspěšně přeřezal provazy poutající Hermionu k ohromné soše. A jeden jediný pohled do očí.

Viktor těžce vstal. Konečně pochopil, že dnešní situace se bude pořád opakovat, ledaže…

Leadaže by se za podobných okolností díval do očí chlapce, který ho svým pohledem v jezeře uhranul.

Do očí zelených jako jezero.

Do očí, o kterých se mu od té doby denně zdá.

Do očí Harryho Pottera.

Prázdninové intermenzzo napsala Alane, asi ji znáte z Nápoje lásky, je to známá spisovatelka. :o)

Byl jsem...Ach ano, byl...

24. prosince 2006 15:10 | Minime | Soutěž!!!

Do potemnělého pokoje přichází chlapec. Nikdo by nevěřil, že ještě nechodí do školy. Od pohledu velmi urovnaný, překrásný, nádherný. A on si toho je i v tak malém věku vědom.

Ty vzal jsi mi iluze,
zahodils je do kouta.


Povýšeně si dívá do krbu a čeká, čeká na svého otce. Tatínka. Ne, to zní špatně. Otce. Tatínek. I když se snaží soustředit na plameny, pohled mu zalétne k oknu. Jeho malá sestřička, tak moc ji má rád. Vždycky tě budu chránit, neboj se. Ale ona se přesto skrývá za velkým květináčem. V očích děs. Z čeho? Lehce mladík zakroutí hlavou. Dítě... On už je dospělý.

Ty vzal jsi mi to nejcenější,
krásu dětství a lásku.


Je starší bratr. Tak moc ji má rád, tak moc ji chce chránit. Ze zamyšlení ho vytrhne praskání v krbu. Nejdřív se objeví ostře zelené plameny, potom až aristokraticky vyhlížející muž.
Jeho pohled spočine na malém chlapci.

Prohlížel sis mě. Říkal jsem, že nechci? Už nevím...
Když jsi na mé pokožce tehdy zanechal ty skvrny,
daly se smýt. Časem.


"Rád tě vidím, Draco," přívětivě se muž pousmál. Nikdo si nebyl vědom, že je toho tento muž schopen.
"Tat...Otče," pokýval s radostí Draco.
Muž se otočil a zamířil ke svému dubovému stolu.
Chtěl jsem s tebou mluvit, Draco."

Já...věřil jsem ti, byl jsem dítě,
pamatuješ?
To všechno vzal čas, to všechno jen čas ví.


Srdce mi poskočilo, když jsi vyslovil mé jméno. Možná náznak toho, že mě miluješ... Snad. Otec mi pokynul ke křeslu naproti sobě. Byl jsem nadšený, snad je to jeho projev lásky.
Sedl jsem si a jako rovný rovnému jsem mu zpříma pohlédl do tváře tak podobné mojí.

Já myslel, že mě miluješ,
ale ty jsi mě miloval jinak.
Ne jako otec syna.
Co to všechno zahalilo?
Co tu bolest skrylo?
Čas...


"O čem?" tázal jsem se s nadšením. V nitru mi létali motýlci blaha a já věděl, že chci být jako on. Tak spravedlivý, hodný a krásný.
Jeho obličej lemovaly blonďaté vlasy a já, přestože jsem byl blonďatý, nezdálo se, že bych je měl jako on. Tehdy jsem se rozhodl, že budu jako ty. Já chci být jako ty. Jako pravý Malfoy.
Ve všem, v chování, vzhledu...

Když jsi ke mně přišel, pohladil mě nevině po tváři
dokázal jsi mi, že dokážeš být hodný a já jsem se ti vrhl do náruče.
Kdo přesně může říct, že jsem plakal, že jsem tehdy miloval?
Čas... To vše čas ví...


"Už jsi velký, Draco, jednou ti bude tohle všechno patřit." Muž rozmáchl ruce. Bylo to fascinující. Mluvil tak vážně, tak hlasitě až tiše, tak vyjímečně. Byl jsem unešen hned první větou.

Já jsem tě miloval, chtěl jsem, abys na mě byl pyšný.
Na svého syna. Jenže veškeré mé představy jsi zničil.
Kdo byl soudcem toho okamžiku, kdo chtěl, abys mi roztříštil sny na krystalky ledu?
Čas, to vše chtěl čas...


"Jsi starší bratr, Draco." Byl jsem unešen skutečností, že on sám mě považuje za velkého.
"A proto jsem si jist, že ti bolest vadit nebude, že?" Otázal se mě. Chtěl jsem udělat vše proto, abych jeho přízeň neztratil.
"Nebude." Vyhrklo ze mě nadšení. Nepřemýšlel jsem nad následky. Nechtěl jsem, aby nějaké byly.

Byl jsi neoblomný, když jsi mi vnucoval své ruce,
když ses mě dotýkal, já nechtěl. Křičel jsem.
V nitru..
To vše... To vše chtěl čas?
Nebyl ji to ty, který mi říkal jak mě miluješ?
Ne, to čas, to čas mi všechno řekl.



"Věděl jsem, že budeš jako já." Povýšeně se na mne usmál. Trochu jsem sebou trhnul. Jeho oči, jindy světle modré teď byly neskutečně syté, ocelově šedé. Skryty za hávem nedočkavosti. Se zatajeným dechem jsem byl nadšen, konečně, konečně pochopil, že chci být jako on.
Přiblížil se ke mně a já zajásal. Pomalu mi přejel rukou po mé tváři. Z prudka jsem vydechl. Tak elektrizující, dočkal jsem se, miluje mě.
Jsi starší bratr, Draco, honilo se mi hlavou. Já proboha, já.

Teď už vím, co čas chtěl... Bolest...
Mne... To vše čas ví, jenže já se ho na to nikdy nezeptám.
To čas, to čas má odpověď...


"Otče?" zkusil jsem ho oslovit. Ale on jako by nevnímal.
"Otče," vydechl jsem, když jeho dlaň přejela na má prsa.
Už jsi velký, Draco, pořád jsem nechápal, ale svou naivitu jsem svěřil jemu.
Klekl si a skoro posvátně si mě prohlížel. Najednou se mi zdálo, že jsem v jeho očích spatřil ten neznámý chtíč. Mihla se v nich snad budoucnost? Jen na pár vteřin. Své chování si kontroloval. Jeho ruka zůstala na místě, kde je srdce.

To čas na mně zanechal ty stopy.
Ty je nevidíš?
Otevři oči.
Slepost se nevyplácí, že?
To čas všechno chtěl vidět...


"Miluju tě, Draco," vydechl hlasem, ve kterém překypovala slast, chtivost a rozkoš.

Miluje mě... Docházelo mi pomalu, on mě miluje.
Párkrát ještě přejel po mé bílé košili, načež si mě k sobě přitáhl.
Rozepnul pár knoflíčků, nebál jsem se, byl jsem zvyklý. Svlékal mě, když jsme se měli jít koupat a chodili jsme spolu do bazénku. Já vždy nahý, on se jen díval, jak se koupu, jak si hraju s nafukovacím míčem.

Myslel jsem, že je to jen neviná hra...
Jenže to čas si se mnou zahrával...
Šlo o vteřiny... To čas všechno tušil.
A nevaroval mě.


Vyprostil mě z košile, pak se jen zadíval na mou bělostnou hruď. Z jeho pohledu mi přejel mráz po zádech.
Jako by zbavený smyslů. Chtěl jsem ustoupit, ale on byl mnohem silnější.
"Draco..." řekl skoro neslyšitelně.
"Otče?" otázal jsem se.
"Říkej mi...Říkej mi Luciusi." to mě vyděsilo ještě více.
"Otče pust mě," snažil jsem se mu vyvléknout. Pustil mě. Jen jsem se ohromeně díval do jeho tváře.
Tak jiná než ta, kterou jsem znal. Nebyl jsem schopen dýchat... Sám si strhl košili a znovu mě v rozpacích přitiskl na svou nahou hruď. Tělo na tělo.
Byl jsme neschopen slova. Svá ústa přitiskl na prsa a malými kroužkovitými pohyby jazykem se posouval níž. Držel mě pevně, zmítal jsem se. Bál jsme se.
Nikdy mi tohle neudělal, nikdy. Pomalu mi stáhl černé kalhoty. Vzal mě do náruče a přenesl mě ke krbu.

Byl jsme dítě, pamatuješ?
Nepovídej že ne... To čas, zeptej se ho.
To čas všechno ví...


Ohromen divadlem, které se mi zde naskytlo, jsem se z pevného nekompromisního sevření snažil vyškubnout. On však pokračoval tam, kde přestal. Stáhl mi i poslední oděv, on zůstával v kalhotách.
Rozpustil si vlasy a nechal je, aby mě šimraly. Otočil mě na břicho a já jsem cítil jeho nedočkavé polibky na své šíji.

Byl jsem malý, pamatuješ?
To čas všechno poví....Zeptej se ho...


Z nenadání jsem ucítil tlak tam dole. Rukou tlačil na mé břicho a vzdychal mi do vlasů. Pod náporem nepříjemného tlaku jsem párkrát zalapal po vzduchu.
"Já nechci, tati!" vykřikl jsem šokovaně. Ale otec přirážel se stále se zrychlujícím tempem...
Do očí mi vrhlkly slzy. Nechci... Tlumeně jsem vzlykal.

Co čas zapoměl, ví osud. Zeptej se té náhody...
Nepovídej, rozumíš mi... Kde ho najdeš, ale copak jsi tak hloupý?
Zeptej se času... Tam kde se vítr opírá do stromů bez listí, tak kde rodina plaká na místě, jež posledním utočištěm jsou.
Tam ho najdeš... Tam kde se sny tříští na krystalky ledu...



"Tati!" snažil jsem se.
"Bolí to," natož se shroutil vedle mě na podlahu.
Neměl jsem odvahu, říct mu, aby odešel, ale sám jsme neměl sílu vstát a jít. Bolest. Teď jsem pochopil...
Pochopil jsem vše... To vše, tak brzy...

Byl jsem tvůj syn, pamatuješ?
Byl jsme tvůj... A ty sis mě vzal....


"Draco?"snažil se otec, když jsem se hodnou chvíli nehýbal.
Neodpověděl jsem. Vše se ve mně zmítalo. Ne...!
"Gratuluji, stal si se mužem." Vyrazilo mi to dech. Co...? Co mi to řekl?
Se slzami v očích jsem obrátil hlavu a mlčky se otci zadíval do obličeje. Ležel hned vedle mě a já poprvé ucítil to čemu se říká chuť zabít.

Změnil jsi mě... Nenávratně pryč...
Čas... Tak hloupé slovo... Počátek.
Život.
Smrt...


Nebral ohled na mé tělo, pocity... Vstal a podal mi ruku. Nevěřícně jsem se na něho podíval. Nesnesl bych, kdyby se mi omlouval, ale horší bylo, že dělal jako by se nic nestalo...
Spustil ruku kolem boků.
"Jsi můj syn, Draco... Má láska... Chápeš?" nechápal jsem, přesto jsem pokýval hlavou. Ani nevím proč. Nejpíš jsem chtěl mít klid.
"Mohu jít?" s nenávistí patrnou v mém hlase jsem se zeptal. Pobídl mě ke dveřím.

Stal jsem se tebou... Necitelnou bestií, jsi na mě hrdý?
Měl bys být... Každou noc mi říkáš, že jsem velký, navštěvuješ mě ve snech, ale já si připadám jako malý zranitelný kluk...


Nedbaje na svou nehotu jsem vyšel z prosklených dveří. Sestra Enya si stále hrála se svou novou hračkou. Chvíli jsme se na ní díval.
Zvedla jsou hlavu a nechápavě jí zakroutila.
"Jsi nahý, Dráčku." posmívala se mi bezzubým úsměvem.
Usmál jsem se... Malá, jako já.. Objal jsem jí.
"Jednou to pochopíš... Časem" zašeptal jsem jí do vlasů a odešel.


Byl jsem dítě, pamatuješ?
Byl jsem malý, vzpomínáš?
Byl jsem tvým synem, nezapomněl jsi?
Byl jsem...Ach ano, byl...
To vše vzal čas...


A/N: Věnováno Princi... Princi se Zmijozelskou duší. minime

Byl jsem...Ach ano, byl... tak to je povídka od Mimine, která je také nejmladší spisovatelkou, co tu máme již delší dobu píše povídky a má je taky zveřejněné na webu. Zařadila, jsem ji proto do 1. kategorie.

Všechny veliké příběhy musejí skončit

22. prosince 2006 06:19 | Rael | Soutěž!!!

Říkal jsi,

ta válka není zlá.

Jsme jen děti,

nás se netýká.

Na něco jsi zapomněl-

to jsme nikdy nebyli.

Možná, jsme si na dětství jen hráli,

něco předstírali.

… Příteli? Já ještě nechci umřít.

Až jindy…

* * * * * *

"Rone, Harry-

Já… Mám strach!" Zvláštní pocit, pomyslím si trpce. V logických předpovědích dosud neměl své místo. Co se to s námi jenom stalo? Že bychom dospěli?

"Hermiono, všichni se bojíme."

"Ty ne!"

"Myslíš," Harry se snaží nasadit lehkomyslný ton, "a přece poprvé v životě nemáš tak docela pravdu."

"Co když," zavřu oči. Nedokážu to vyslovit. Selhala jsem.

Ron mě konejšivě vezme kolem ramen. "Zemřeme?" Mám pocit, že se jeho oči na kratičký moment setkaly s očima našeho společného přítele.

"Hermiono, nemůžu ti zaručit, že vyhrajeme. To nikdo." Sevře v dlani řetízek, který mu darovala Ginny. "Ale nic jiného nemáme. Jen nepatrnou naději v ty, co milujeme."

"Nechci vás ztratit."

"To se nestane!"

* * * * * *

"Schovej se!"

"Ne, chci bojovat."

"Počkej přece. Nemyslím si, že…" Hledá správná slova. "Buď rozumná."

"Rozumná?" opakuji hořce. "Proč bych měla? Protože jsem holka a-"

"Ne!" Brání se Ron.

"Tak proč?" Zoufale se snažím překřičet hlas bitvy.

"Protože… Protože já tě mám rád."

"Jak to myslíš?"

"Myslím…" nešťastně se zahleděl do země.

"Nech to být," opatrně se zvedám.

"Počkej!" Strhl mě zpět k zemi, tentokrát už neuhnul pohledem.

"Tak cos mi chtěl říct?" Už zase slyším tlukot vlastního srdce. Nemám strach. Jsem připravená. Poprvé v životě.

"Jen, že," nad hlavou nám prolétla další kletba, "mě někdy strašně štveš." Odmlčí se. "Ale taky…"

"Taky?" Křik a pláč, všechno to letí kolem nás.

"Měli bychom…"

"Ne, počkej. Dopověz mi to, prosím!"

"Rone!" Černovlasý chlapec mu dává znamení.

"Až jindy, Hermiono."

"Prosím!" Naléhám.

"Miluju tě!"

Políbil jsi mě. Stalo se to. Dotek rtů- popraskaná kůže a chuť krve.

Všechno je špinavé. Ležíme v hlíně a v uších nám hučí válka. Umírá se, hromadně. Kolem nás. Líbej mě, nepřestávej. Kašlu na rozkaz chcípnout. Voníš… Krvácíme.

První setkání ve vlaku. Pláč protožes mě urazil. Ne, vlastně řekl pravdu. Hádky a usmíření. Vaše věčné průšvihy a moje marná snaha napravit vás. Vánoce v pátém ročníku. Ples… My tři. My dva.

"Máš špinavý nos, víš o tom?"

"Je příšerná, není divu, že nemá kamarády!"

"My ti věříme Harry-"

"Hermiono, myslíš, že by jsi mohla- " Dát vám ten úkol opsat?"

"Ty se červenáš! Dámy v bitvě se nečervenají."

"Nejsem dáma. Jen kamarádka."

* * * * * *

Na co jsi to myslel, když ji odcházel.

Na co jsem myslela já? To je jedno. Zavrtím hlavou.

Víš Harry, já ti vždycky věřila. Věděla jsem, že to dokážeš. Ne porazit Voldemorta. To jsi nám neslíbil. Udělal jsi mnohem víc. Dal jsi nám naději, víru v lepší svět. V nás samé. Už vím, proč bojujeme. To jeden za druhého. To je víc, než příslib vítězství.

Na co jsme to mysleli?

Já nepláču.

Tři kamarádi. Kam jsme to odešli? A za čím?

Domy spolykal čas, i ulice a svitky pergamenů. Na vzpomínce leží prach. Na všech všedních chvilkách.

- Smějeme se v doupěti, je nám dobře.

Ty střepy poznávám. Patří k té veliké váze, co stávala v rohu.

A tudy, se vcházelo. Tu jsme sedávali…

… Nechci celý svět. Jen ten náš malý kousek, co jsme si tak těžce vydobyli. Bradavice, doupě, dopisy o prázdninách, výpravy do zapovězeného lesa.

* * * * * *

Když ses mi ztrácel z očí, ani jsem to necítila. Vůbec nic. Jen mi v hlavě běžela ta spousta věcí. Pak jsem se podívala pozorněji, kolem umírali lidé- zřetelně a jasně. Já umírala a vy jste šli umřít. Krev, najednou strašná spousta krve. Už jsi pryč?

Vůbec nic nám není, tos nepoznal?

Za nás. Přátelství!

Už to nebolí. Nikdo nekřičí .Jsme šťastní. Umíráme v podivné strnulosti. V klidu, v očích vepsaný kousek míru.

Děti létající na koštěti. Vůně máslového ležáku. Život a proudění na Příčné, medový ráj. Soví pošta a tvůj vír. Zelené plameny, učebnice v otrhané vazbě a škrábání pera na kus pergamenu.

Všednost voní.

Sbohem…

My odcházíme!

* * * * * *

"Mami?"

"Ano," sklonila se plavovlasá žena k drobné dívence se střapatými vlásky.

"Co je to za veliké kameny?"

"To není dílo přírody, ale člověka. Trosky zarostlé trávou." vysvětluje trpělivě tomu dítěti. "Stával tu možná hrad a támhle," ukáže rukou k jezeru, "stará dřevěná chata. A tenhle les býval kdysi jistě hluboký. Ale to je už dávno, koukni. Ted je samý palouček prosvětlený sluncem."

"Kopretiny!" Děvčátko zajásalo.

"Je pozdě, tatínek čeká."

Holčička se naposledy ohlédla. Byla by přísahala, že slyšela smích a viděla u jezera stát tři osoby. Dívku a dva chlapce.

- Smějeme se a posadíme se do stínu stromu.

Rone, vrat mi tu knihu!

Všechno je zelené, teplo krbu.

- Harry, mneš si svou jizvu-

To nic, nic to není.

- Potter, Weasley?

Kluci!

Co?

A za nimi, ještě spoustu podivných lidí se smutným úsměvem.

Pozn. Autora: Poslední zápis z kroniky světa Čar a Kouzel: "Veliké příběhy navždy přežijí ve vašich srdcích…" Pak je písmo roztřesené a věty úplně končí. Tenhle svět a všichni jeho lidé už odešli…

Všechny veliké příběhy musejí skončit od Rael. Její povídky mocínko ráda čtu a jsem ráda, že se přihlásila. Zařadila bych ji do těch lepších spisovatelek, poněvadž již píše nějakou tu dobu :o)

Problémy v bradavicích

19. prosince 2006 19:28 | mandarinka-kačka | Soutěž!!!

Problémy v bradavicích

***********
'Hermiono, Rone, kde jste byli celý den???Potřebuju poradit s tou výzdobou, ti skřítci mi z toho stromku pořád utíkají, a McGonaggalová musí něco vyřešit s Brumbálem...'
'Harry, udělal už sis ten úkol z přeměňování ??? Sice jsou prázdniny, ale učit se můžeš pořád...'
'Hermiono, nech ho už na pokoji, vždyť se sotva vzpamatoval z toho snu se Siriusem!'
'Jo, Rone, mamka ti včera, když tě bolela hlava, poslala huláka, že si prý si stěžuješ na Ginny...naštěstí jsem ho spláchl do záchoda, ale stejně, Malfoy to slyšel...'
'Nevolal nás Fred???Hele!To je Protiva, co tu zas dělá ??? Protivo, mám zavolat krvavého Barona???'
'Klidně, ale Baron je nemocný, takže s ním moc nepořídíte ... mimochodem, byl tu Drako, sháněl se po tobě, Rone...prý ti chce něco ukázat, něco důležitého...radil bych ti tam jít, nebo si to s tebou vyřídí!'
'Protivo, zase jeden z tvých vtípků???Kdy už se přestaneš chovat jako mimino???Drako je přece na hřišti, trénuje na famfrpál, tak co lžeš???'
Všichni tři okamžitě uhýbli pod sbírkou Protivových rachejtlí, které bouchly těsně vedle Filchových dveří.
'Hele, vy se asi taky nechcete dostat do průšvihu, takže bychom měli zmizet ... a to rychle!'
'No, Ron má pravdu, Hermiono pohni!
'Zaklíčila se mi noha mezi schodem, víš jak rádo nechává schodiště svoje schody zmizet ... Běžte, já si poradím!'
Harry a Ron se rozeběhli po schodech dolů, a těsně pod schodištěm, odkud už nahoru vidět nejde, slyšeli Filche, jak se hádal s bezmocnou Hermionou.
'Pane Filchi, přísahám, byl tady Protiva!!!Házel po nás rachejtle! Žirafa na tomto obrazu by to mohla dosvědčit ...'
'Ano Filchi, opravdu tady byl ten malý skřet, všichni tři nemohli nic dělat, a ti dva utekli ...'
'Jací dva???JACÍ DVA???' rozeřval se Filch na celé schodiště a šel určitě slyšet až do 65. poschodí, kde se učila obrana proti černé magii s profesorem Casidym.
'On tady ještě někdo byl? A kde jsou teď? Já jim dám, až je najdu', odběhl Filch po schodech a hrozil svým okousaným prstem směrem neurčito.
Žirafa jen pokývala hlavou a Hermiona potichu špitla: 'děkuju žirafo'.

***********

Byl štědrý den, většina studentů v bradavicích už strojila vánoční stromky u tepla krbu s rodiči, a Harry, Ron a Hermiona zrovna snídali ve Velké síni. Ti tři přemýšleli, jak by nadlouho vyzráli na Protivu, když k jejich stolu přišel Fred: 'Čau lidi, nevíte, kde se ztratil George???Ještě mi nedonesl jahodové pampelišky do obchodu, sklad už je prázdný .' 'No, Harry viděl Georga běžet na záchod, tak na něj budeš muset asi počkat' dořekl, a Harry a Hermiona se začali smát. 'No tak díky za pomoc, raději to tu obhlídnu, a Harry, mohl bych si na chvilku půjčit pobertův plánek?' 'Ale jasně, je v ložnici, mám ho pod polštářem' řekl Harry, a Fred vystřelil jako raketa do chlapecké ložnice.
'Rone, mohl bys mi půjčit svoji lžičku? zeptala se zvědavě Hermiona. 'A k čemu ji potřebuješ, nemáš svoji? Počkej, snad nechceš zkoušet to kouzlo se zlatem!' 'Ano Rone, uhodls, tak půjčíš mi konečně tu lžičku? Neboj, vrátím ti ji pokud možno v původním stavu...a navíc, to kouzlo jsem si nacvičovala už šestkrát ve své ložnici, a napotřetí se mi povedlo!'.
'Hermiono, necháš mě alespoň dojíst ty vločky? Mám hlad, a pokud to nevíš, včera jsem musel Woodovi pomáhat s potloukem, někdo ho očaroval, a šel jsem do postele bez večeře!'
'No tak dobře, aby ses nezbláznil ... mimochodem, Harry, máš špinavou pusu od té čokolády!'
'Asi se z ní jednou zblázním, a jak vidím, nebudu sám' vyhrkl Harry, na kterého se právě podíval Ron s gumovou žížalou mezi zubama.

***********
'Tak, dneska si budeme povídat o krkonožkách! Kdo ví, jak vypadá krkonožka, a k čemu slouží? Harry?!' 'Krkonožka neboli Plesnivka Tchořová, je asi padesát osm centimetrů vysoká, štíhlá, a velmi zapáchá, její kosti si dokáží přivolat jakoukkoliv tkaninu' . 'Harry, jaktožes to věděl?' užasle vydechl Ron, tázavě se dívajíc na Harryho. 'No, Sirius mi o tom něco povídal, prý na tom narazil na jedné z cest domů...Tak jsme si o tom chvilku povídali, prý to dokáže sežrat metr čtvereční dřeva za minutu...'. 'Hermiono, a tys o Krkonožce věděla?' 'No samozřejmě Ronalde, já kapitoly v učebnicích nepřecházím, navíc o Krkonožce je tam 24 stran, takže jsem měla zajímavé čtení na půl hodiny...ty by ses to taky mohl naučit, je to velmi užitečné, a navíc zábavné. 'No, díky Hermiono, ale fakt nemám zájem ... to možná tady Harry!' šťouchl ze srandy Ron Harryho do zad. 'Ale no tak Harry, co to tam vyvádíte? Po hodině tady na mě počkejte!'. 'No, díky Rone, teď budeme mít zábavu na hodinu a půl ...'

***********
Venku pršelo, Harry Ron a Hermiona seděli v knihovně, a četli tři svazky knihy 'Jak vyzrát na duchy', když se ozvala ohlušující rána. 'Co to bylo? Že by další vpád Trolla?' 'No, Harry, to asi těžko, Quirrell už je přece mrtvý ... a navíc, máme tu ochranu proti Trollům, takže bychom se možná mohli jít podívat, kdo ten kravál způsobil!' 'Hermiono, jsi si opravdu jistá ???' pravil Ron vysokým bojácným hlasem. 'Hele, Rone, Hermiona si přece umí poradit za každé situace, takže se fakt nemáš čeho bát. JDEME!' vykřikl Harry, a ti tři se vydali k místu, kde ránu slyšeli.
Uviděli vrbu mlátičku, jak do něčeho usilovně mlátí ... Byl to jeden vagón z Bradavického expressu! 'Nó, tak už víme odkaď jsou ty rány, ale proč zrovna vagón ??? Když už, tak raději celý vlak, protože tohle nemá logiku ... Teda ne že bych si přál, aby to byla větší škoda, ale tohle asi nebylo náhodou' řekl Harry, a najedou uviděl Malfoye se svými kumpány, jak se něčemu potichu smějí. 'Malfoyi, to je tvoje práce?' ozvala se Hermiona výhružně. 'Ále, vrba mlátička si tentokrát moc záležet nedala' odpověděl Malfoy, a při tom sbíral zbytky vagónu. Harry, Hermiona a Ron měli namířeno do ředitelny.

Problémy v bradavicích od mandarinky-kačky, která patří do začátečnic a je to její první povídka.